Pohádka o tom, jak bohabojný mnich do pekla přišel

Napsal Fanda Jahodový Básník (») 19. 7. 2020 v kategorii Pohádky, přečteno: 325×
2020/kterak-bohabojny-mnich-01.jpg

I

Bylo – nebylo jednou jedno peklo…

Což o to, ono tady, co svět světem stojí,

je a bude zapotřebí. Řeklo

by se: Ať se lidé bojí!

Mnozí si však řeknou: K čemu?

Nechtělo by to už změnu?

Je to symbol všeho zlého,

krutého a ničemného…

Jenže, bez zla ani dobro není.

Jak pak trestat hříšníky?

Zmatek by byl veliký!

Hříšník málokdy se změní.

Neopustí špatnou cestu,

nebude-li se bát trestu…

 

II

 Jiní řeknou: Peklo není!

Jen pohádka peklo snese.

Čerti jsou jen vymyšlení.

Vy napálit nenechte se!

Je! V každé černé lidské duši,

ve zlém srdci mu to sluší…

Pekel je víc, než se zdá,

každý z nás to svoje má…

To naše však klasické je,

čerti správně chlupatí,

s kopyty a rohatí,

v každém koutě oheň hřeje.

Všechno to tam sírou smrdí,

čerti jsou však na ně hrdí.

III

 Kousek pod povrchem země,

tam, kde je Čertova míle,

ve skalách to duní temně,

čerti občas z dlouhé chvíle

sopkou vyhazují lávu,

eso strčí do rukávu,

když karban nudu zahání.

A nejvíc myslí na spaní…

Však i peklo vyvíjí se,

moderní má metody.

Mnohé získá výhody

ten, kdo trochu přičiní se.

Jsou tu čerti mladí, staří,

a všem se tu dobře daří…

 

IV

Ti hloupí a ušmudlaní

nejtěžší tu mají práci.

Pod hříšníky přikládání,

ostatním jsou pro legraci…

Čerti, kteří školu mají,

hříšné duše dodávají.

Pasti kladou, špatně radí,

k nekalostem lidi svádí.

A nakonec vrchnostníci,

vzdělaní a upravení,

čerti, nad něž v pekle není.

Ti musí mít pod čepicí.

To už nejsou čerti pěší,

nejtěžší úkoly tu řeší…

V

 Pardon, milý čtenáři,

jen o čertech píši tobě.

A kdopak jim uvaří?

Žijeme v moderní době.

I v pekle je rovnoprávnost,

tak abych dal pravdě zadost.

Jsou tam také čertice.

Jsou moderní a snaží se.

Vychovávat čertíky?

O tom může peklo snít,

nechtějí čerťátka mít,

raděj honí hříšníky.

A po slávě častokráte

touží nejvíc, však to znáte…

 

VI

K tomu je nutné učení

na ďábelské univerzitě.

Staří čerti zkušení

každý fígl naučí tě.

Tam vzdělávat se taky chtěla

čertice, co jméno měla

Mefistofa, vždyť ji znáte.

Určitě si vzpomínáte.

Neteř čerta Mefista,

napovídá mi tu kdosi,

ten, co Fausta odnesl si

komínem pryč dočista.

Čertice krásná, atraktivní,

však nespala už několik dní.

VII

 Vždyť zkouška těžká čeká na ni,

 aby peklu prokázala,

vyšší čerta povolání

 že už zvládnout dokázala.

Proto dneska před komisí

dle tradice, jako kdysi,

na výběr má pytlík plný.

A jen ten, kdo vzorně splní

zadání, co uvnitř mají,

bude ďáblův diplom mít,

jako čertí vrchnost žít.

Ruka šmátrá, dech se tají

a už číslo z lístku hlásí,

to nejtěžší vytáhla si.

 

VIII

 Svést, očernit, přimět k hříchu,

připravit i o duši…

Vše na bohabojném mnichu…

Který ani netuší,

co je hřích a jak se rodí,

neboť jenom s Bohem chodí

cestou pravdy. Není podlý,

naopak on furt se modlí.

Mnich Pravoslav z Kolovrat,

jemuž samo nebe přálo.

Zuby si už vylámalo

na něm peklo mnohokrát.

I pekelné cizince

přiváděl do blázince…

IX

 Mefistofa se vybavila

nejnovější technikou,

která v pekle k mání byla,

pro tu akci velikou.

Dokonalé maskování

změnilo ji k nepoznání.

A nic neochrání více

než tekuté rukavice

ve spreji, co rychle tuhne.

Kdyby třeba byla mela

a ona se zapomněla,

i svěcená voda uhne.

Neublíží na rukou,

vše s pekelnou zárukou…

 

X

 A hned na svět vyrazila

najít v duši Pravoslava

skulinku, která tu zbyla,

podle pekelného práva.

Peklu by ho pojistila

a jí slávu připravila…

Však snadné to vůbec není,

čert si míní, život mění…

On pod statným dubem seděl,

v ruce žmoulal růženec,

tenhle starý mládenec

do modliteb knížky hleděl.

Modlitba mu ze rtů zněla,

husí kůži z toho měla

XI

 naše mladá čertice.

Věděla, že krása ženy

nezabere velice.

Je pro mnicha nízké ceny…

Proto její přestrojení

v upracovanou ji mění

chudou ženu, věku Krista,

to zabere dozajista…

A hned ho i oslovila:

„Pravoslave, jak se daří?

Buďte zdráv i ve svém stáří!“

Otázka ho překvapila.

O rozhovor málo stál,

když tu v klidu rozjímal…

 

XII

 „Kdo jsi, jak to, že mě znáš?“

Pravoslavův zazněl hlas.

„Roztrhlas mi Otčenáš,

rozjímám a nemám čas.

Také jménem oslovení

od cizího hezké není.

Nebudu ti, dcero, lhát,

tohle nemám vůbec rád.“

A co Mefistofa na to?

„Sloužím ve vsi na faře

a od pana faráře,

vím, že vaše slova zlato

jsou. A pomůžete jistě

ženě nevinné a čisté.“

XIII

 „Nu což, radu dám ti rád,

pan farář je člověk milý.

Pokud budeš o to stát,

stačí-li na to mé síly.

Tak mi pověz, co tě trápí,

ale rychle, můj čas kvapí…“

A tady je odpověď,

kterou mnich slyšel hned:

„Jsem nešťastná a hříšná duše,

osud můj mě hodně leká,

snad na mě i peklo čeká,

povím ti to jednoduše.

Mám největší ze všech bolů,

propadla jsem alkoholu.

 

XIV

 Je to horší, nežli zdá se,

chlap mne dávno opustil.

Chodím světem, jak jen dá se,

vzal i děti, smutek zbyl.

Peníze propiju hned,

nebaví mě tenhle svět.

Marně čekám na zázrak,

nejspíš vyřeší to vlak.

Skočím pod něj, bude konec

utrpení, trápení,

beznaděje, soužení.

Za životem zazní zvonec…“

Pravoslav si rady věděl,

proto jí hned odpověděl:

XV

 „S tímhle raděj nespěchej.

Víš, je vždycky času dosti

vyřešit svou beznaděj

tím, že ti vlak zláme kosti.

 Jsi přec taky boží dcera,

proto já ti do kláštera

dám psané doporučení,

tam tvou duši promění.

Je tam sester nejmíň dvě stě,

vstávat budeš brzy k ránu,

modlitbami k Bohu – pánu

přivedou tě k správné cestě…“

Tato mnicha slova milá

hříšnici nám rozčertila.

 

XVI

„Co ty o tom, mnichu, víš?

Zavřel bys mě do kláštera.

Jen se modlíš, jíš a spíš.

Takhle se to u vás dělá?

Mé potíže s flaškou

jsou pro tebe jen fraškou.

Tím bys nic nenapravil,

klášter ještě neuzdravil

z chlastu žádné hříšné tělo.

Ani modlení a řád

nevyléčí napořád,

i kdyby se hodně chtělo.

Jen bych klášter opustila,

ještě víc bych potom pila.

XVII

Jinak na to třeba jít,

poznat slast, co dobrý mok

umí v těle probudit,

udělat ten první krok.

Ta chuť lihu lehce změní

vlhkost v hrdle v potěšení.

Jinak bys mluvil, mnichu,

mít pár deci ve svém břichu…“

Mnicha ta řeč rozzlobila,

kousek pravdy na ní byl,

že se nikdy nenapil,

ješitnost se probudila.

Řekl ve své víře pevný:

„Nuže, pojďme do nálevny!“

 

XVIII

A tak s ní hned vyrazil,

aby jednou ve svém žití

pár skleniček urazil,

poznal radost, co je v pití.

Trvalo to jenom chvíli,

už se v krčmě posadili.

Mefistofa, věci znalá,

hned dvě číše objednala

nejlepšího tady pití,

(účet jde z pekelné kasy)

v duchu sobě povídá si:

Dobrá past i mnicha chytí…

Ten se chvilku ošíval,

nakonec si sklenku dal.

XIX

Pak i druhá byla málo,

třetí už se na stůl nese.

Docela mu zachutnalo

(ten chlap ale hodně snese).

Alkohol, ten divy dělá,

v očích mnicha pokrásněla

žena, která proti sedí,

Pravoslav zálibně hledí

na ni jako na oltář.

Zdravý rozum pryč je kdesi,

Mefistofa dlaně mne si,

pro mnicha má svatozář.

Už se vidí před komisí,

jak svůj titul odnáší si…

 

XX

Mnich však měl veliké štěstí.

I čertice hodně pila.

Pro svou touhu po vítězství

sílu drinků podcenila…

Poztrácela ostražitost,

projevila skrytou bytost.

A mnich, ač opilý,

viděl drobné rozdíly

mezi ní a běžnou ženou.

Přiklonil se, cítil síru,

oživil opitou víru,

prohlédnul tou malou změnou.

A hnedka mu jasné bylo,

co se tady přihodilo…

XXI

 Neviděn do kapsy sáhnul

pro kropenku zlacenou.

K čertici se mírně nahnul,

a svou vodou svěcenou

překvapenou začal kropit,

vystřízlivěl, není opit.

Modlí se a kropí dál,

vidět to, já bych vám přál.

Řev, smrad, taky spousta kouře,

čertice se rozčertila,

viděla, že narazila.

Blesky, oheň, jisker bouře…

Nic však platné nebylo,

dnes ji štěstí zradilo…

 

XXII

 Nezískala žádné body,

i když si vedla tak skvěle.

Jizvy od svěcené vody

bolí ji po celém těle.

Ráda je, že utekla,

domů, zpátky do pekla.

Zubožená, zbitá celá,

hodně dní si poležela

v Satanově lazaretu.

Pomalu se hojí rány.

Než opustí jeho brány,

i sám Satan za ní je tu.

A říká jí: „Moje milá,

to jste si to zavařila.

XXIII

 Měl jsem lepší mínění

o vás a o vaší práci.

Kde je vaše umění?

Teď jste peklu pro legraci.

Co jste k čertu dělala?

Vždyť vy jste se chovala

jak puberťák před maturitou,

ukázat podobu skrytou!

Dva pokusy ještě máte

na úkolu splnění.

Peklo se vám odmění,

pokud zkoušku uděláte.

Však v opačném případě

skončíte na úřadě,

 

XXIV

jako sekretářka pouhá

u šéfa vypelichaného.

Jako hromosvod a slouha

čerta starého a zlého.

S platem sotva do tisíce

za tři, za čtyři měsíce.

Bez postupu možnosti, 

jenom samé starosti.

Doufám, že mě nezklamete,

byla by vás škoda velká,

tak do měsíce od pondělka

duši mnicha přinesete.“

Domluvil a podle řádu

zmizel v plamenech a smradu…

XXV

 Jak to Mefistofa uslyšela,

dala se do pláče.

Copak tohleto se dělá?

To si mnich odskáče!

Čertice citlivé jsou,

výtky zřídka unesou…

Však ihned, jak zdravá byla,

vrátila se její síla

a s ní touha po úspěchu,

naděje i odhodlání

splnit svoje povolání,

už se znovu hlásí v spěchu.

Energií nabitá je,

čertovský plán v hlavě zraje…

 

XXVI

 Kulit bude oči

ďábel, pekla pán.

Na tohle mnich skočí,

geniální plán.

Bez chyby a bez závady,

žádné zápory, jen klady.

Na světě už není síla,

co by mnicha zachránila.

Zbožnosti a hrdosti

jeho umně využiji,

nové finty použiji,

myslím i na drobnosti.

Pečlivější příprava

jistou šanci dodává… 

XXVII

 A tak v novém přestrojení

za posla od papeže

(venku se dnes čerti žení)

ona buší na dveře.

Překrásně svou roli hrála,

o nocleh ho požádala.

Při večeři pak probírali

světaboly, které znali.

Když došli na účel cesty,

řekla: „Neměl bych tu o tom mluvit,

natož se tím ještě chlubit,

snad jenom naznačit gesty.

Ty však ve své hodnosti

udržíš vše v tajnosti.

 

XXVIII

Náš přesvatý otec hledá

kandidáta na misii,

který naši víru předá

ve vzdálené Austrálii.

Ten poslední sněden byl

za to, že jim děti křtil

a vyháněl ducha zlého.

Prohlásí ho za svatého!

Jenže my se nevzdáme,

chceme v díle pokračovat,

slovo Boží rozšiřovat,

náhradníka hledáme,

co by na misii žil,

Bohu dobře posloužil…“

XXIX

 „Moje víra stále sílí,

žádná služba tady není,

zvládám i pekelné síly,

škoda mého přesvědčení.

Řeknu pravdu, než bych lhal,

já bych tu misii vzal.

S hrdostí a s velkým díkem

byl bych věrným služebníkem.“

Mefistofa zapsala

si nabídku Pravoslava.

Prý to bude dobrá zpráva

a na závěr dodala:

„Necháme na vůli Boží

a na Otci, komu vloží

 

XXX

 na ramena služby břímě,

až papeži zprávu podám. 

Ve Vatikánu či v Římě

že nejlepší jsi, taky dodám.

Nechci tě moc, mnichu, chválit,

myslím, že už můžeš balit.

Za pět dnů se zpátky vrátím,

s vítězem se v dáli ztratím…“

Pravoslav má plnou hlavu

myšlenek a odhodlání,

těší se na povolání

do misionářského stavu.

A tak loučí se a balí,

za svůj osud Boha chválí.

XXXI

Už si chystá program mise,

jenom přípravami žije.

Však dlouhou dobu netěší se,

osud jeho nahnutý je…

Po týdnu se posel vrací,

v slovech naděje se ztrácí:

„Tak, Pravoslave, špatná zpráva.

Františkánům přednost dává

papež, svatý otec náš…

Bůh prý řídí jeho činy.

Spíš ukecal ho slovy svými

slizký páter Koniáš.

Nevím, čím ho přesvědčil,

mně se nikdy nelíbil…

 

XXXII

 U zkoušek má čtyřky, pětky,

nepořádný, slabší víra.

Má však zasloužilé předky,

argument, co vždy zabírá…

Dělal jsem všechno, co umím,

rozhodnutí nerozumím.

S protekcí je vždycky svízel.“

S těmi slovy posel zmizel…

Pravoslav ztratil i řeč.

Na nové kraje se těšil,

v duchu lidi z hříchu léčil,

v žaludku měl z toho křeč,

v očích slzy a třas brady,

moc chtěl pryč, už nebýt tady…

XXXIII

 Mefistofa dobře tuší

rozmrzelost mnicha, a tak zrána

druhý den na dveře buší

v převleku za františkána.

„Buď zdráv, bratře Pravoslave,

hlasateli víry pravé.

Jdu s tím, co společné máme,

dohromady hlavy dáme,“

spustila hned u dveří.

„Odkdy něco společného

máme? Hleď si raděj svého!“

Pravoslav jí nevěří.

„Vždyť tě ani, bratře, neznám,“

řekl smutně, „Tak nás seznam.“

 

XXXIV

 „Jsem bratr Ambrož, nač ten spěch.

V klášteře za kopcem žiji.

Byl jsem jedním z mnoha těch

kandidátů na misii.

Kdyby papež vybral tebe,

chválil bych za volbu nebe.

Neceknul bych ani slovo,

uznal právo papežovo.

Ale Kony nakonec?

To mě tedy hodně mrzí.

Je to člověk zlý a drzý,

nelida a lakomec.

Největší šmejd, co já znám,

to ti tedy povídám.

XXXV

 Je div, že ho vysvětili,

my františkáni ho dobře známe.

Petici jsme připravili,

najevo svůj protest dáme.

Právu budem kousek blíž,

jestliže nás podpoříš

a podepíšeš tento list,

který bude papež číst…“

V té petici psáno bylo,

že všichni níže podepsaní

volí cestu naléhání,

aby zlo nezvítězilo.

Že jsou volbou rozhořčeni,

ať svůj názor papež změní.

 

XXXVI

A pokud by se někdy měly

opakovat práva chyby,

(podepsaní byli smělí)

to raději zvolili by

za papeže jiného

více spravedlivého

člověka, co za to stojí,

či dokonce víru svoji!!!

Pravoslav jak ve snách byl,

nemyslel na to, co dělá,

i když se mu zdála smělá,

slovům psaným uvěřil.

Do ruky on pero vzal

a petici podepsal…

XXXVII

 Týden na to, o půlnoci,

Mefistofa je tu zase.

 Coby posel Boží moci

z Vatikánu a jak zdá se,

dneska v míru nepřichází.

Zbrojnoši ji doprovází.

A hned pokyn dostali,

aby mnicha spoutali…

Nevěřícně kouká na ně.

Proč takové násilí?

Odpověď zná za chvíli

ze slov, co zní odhodlaně:

„Ty jsi tedy tomu dal,

papeže jsi rozhněval.

 

XXXVIII

Jsi pro něj vůdce povstání,

ten nejhorší v této chvíli.

Františkáni prohnaní

obratem se omluvili.

Dopis otci napsali

a tebe v tom nechali.

Prý ty jsi je k tomu svedl,

celou provokaci vedl.

Přišel jsi k nim, sotva vstali,

hučels do nich od rána

svoje slova prolhaná,

až nakonec podepsali.

Papež omluvy si cení,

pro tebe však milost není…“

XXXIX

Pravoslav jen hořekuje:

„Vždyť to obráceně bylo,

zcela jiná pravda tu je,

to františkánů bylo dílo.“

A co milý posel na to?

„Hodně špatně vypadá to.

Františkánů padesát

bude proti tobě stát.

Ty jsi sám a tvoje slovo

je proti nim hodně málo,

aby aspoň nahlodalo

rozhodnutí papežovo.

Přespíme a zítra k ránu

vyrazíme k Vatikánu.

 

XL

 Tam papež jistě odsvětí tě

a pro tvou vzpouru soudu vydá.

Máš-li štěstí, pověsí tě.

A když se spolek s ďáblem přidá,

nařčení a velezrada

to přísnější trest si žádá.

Takže spíš tě budou čtvrtit,

lámat v kole, údy drtit.

Víš, papež nemá Čechy rád.

Za Husa, co mnohé svedl,

za Žižku, co války vedl,

oba chtěli jiný řád.

Jako ty, můj synu milý,

proti němu vyrazili.“

XLI

Byla to rána strašlivá,

Pravoslava moc to vzalo.

Nechápal, co prožívá.

Bože, co se tady stalo?

Vystrašený, zmatený,

pevně svázán řemeny,

netušil, jak k tomu přišel,

Mefistofy slova slyšel:

„Ani čert mu nepomůže

z téhle bryndy zpátky.

Na mě je mnich krátký,

peklo už se těšit může.

Ráno ho na vůz naložíme

a na cestu vyrazíme.“

 

XLII

Když už všichni spali v noci,

Mefistofa budí mnicha.

Říká: „Přišla jsem pomoci.“

Z hlasu jí zní pýcha.

V podobě čertovské byla,  

Pravoslava vyděsila.

Už se vidí v pekla bráně,

jenom šeptá odevzdaně:

„Tak to jste si pospíšili.

Asi se to čekat dalo

po tom, co se tady stalo.

Co nabízíš v této chvíli?“

„Jestliže jen budeš chtít,

spokojeně můžeš žít

XLIII

 na ostrově plném krásy,

jenom sobě pro radost.

Prožiješ tam šťastné časy,

budeš pekla vzácný host.

K tomu stačí jenom málo,

aby se to všechno stalo.

Vlastní krví, podpisem

pod pekelným úpisem

potvrdí tvé písmo rudé,

že se Boha zříkáš zcela,

po tvé smrti duše celá

peklu patřit bude.“

Pravoslav měl šanci chudou,

ptá se, zda i ženy budou…

 

XLIV

 „Ženy, víno, budeš mít

všechno, o čem tajně sníš.

Všechno, co jen budeš chtít,

jen to tady podepiš!“

Nabídka to hezká byla,

Pravoslava překvapila.

A tak řekl: „Skládám zbraně,

za své hříchy splatím daně.

Rozvaž mi mé ruce obě,

ať to už za sebou máme,

ať své dluhy vyrovnáme,

ať jsem rychle na ostrově.“

Naříznul prst, pero vzal,

aby úpis podepsal.

XLV

 Pera hrot svou krví smočil,

nad smlouvou se naklonil.

Než však k podpisu přikročil,

kousek víry, který zbyl

problesknul mu náhle v hlavě,

že k čemu se chystá právě

vůbec jeho vůle není,

Boží rozhodnutí mění.

Na to nemá žádné právo,

nezradí přec svoji víru

pro ničemnou pekla sílu.

Pod kutnu on sahá vpravo

pro zlacenou, pro kropenku,

už ji drží, už je venku…

 

XLVI

 A dál už to všichni znáte.

Svatá voda čerta kropí.

Však si jistě vzpomínáte,

pod kapkami ihned tropí

ryk, čmoud a pekelný puch

síry naplňuje vzduch.

V plamenech a blescích mizí,

všechno, co je tady cizí.

Zbrojnoši i čertice,

za zvuků pekelné bouře,

mění se v oblaka kouře.

Zbyla prázdná světnice.

A v ní duše nevinná

Pravoslava usíná…

XLVII

 Den a noc prospal Pravoslav,

vše bylo jak těžký sen.

Byl však v pohodě a zdráv,

sám se sebou spokojen…

To Mefistofa hůř se měla,

popálená byla celá.

V šoku stále blábolila,

s horečkami zápolila.

Dva týdny, to není málo,

než čertice přišla k sobě,

ale ani výhledově

nic příjemného nečekalo,

podle pekla řádu na ni,

komise se nad ní sklání…

 

XLVIII

„Velký problém máte,“

praví jeden z komise.

„Nemyslím, že uděláte

zkoušku do půl měsíce!

První pokus, žádná sláva,

nevyšel vám, to se stává.

Druhý pokus, snaha byla,

ale skutek utek, milá.

Víte, co to znamená?

Všechna kouzla, co jste znala,

už jste téměř vyčerpala.

Jen ve zvíře proměna

vás už může zachránit,

tu šlamastiku napravit.

IL

Vždyť už patnáctého září

zkoušek období má konec.

Jen dva týdny v kalendáři,

a pak šlus, zazvoní zvonec.

Máte už jen pokus jeden,

aby Pravoslav byl sveden

a vy vítězem se stala,

peklu jeho duši dala.

Jen s možnostmi, které máte,

geniální byste byla,

kdybyste ho porazila,

a když ne, tak ostrouháte.

Je to jistě velká škoda,

že vás vyřadila voda.

 

L

Je nám líto vaší píle,

vaše práce se líbila.

Dobrý nápad, dílčí cíle,

na mnicha však nestačila.

Peklo je peklo a ne povidla!

Máme svoje pravidla,

která nutno vážně brát.

Výjimku z nich nelze dát.

Následky si musíš nésti!“

Takhle to ten rarach podal

a nakonec ještě dodal:

„Přejeme ti hodně štěstí…“

Mefistofa zoufalá

dlouho v koutě plakala…

LI

 Ať přemýšlela, jak přemýšlela,

drahá byla každá rada.

Jenom prázdno v mysli měla,

hlavinku nic nenapadá.

Čím více se termín blíží,

tím více ji úkol tíží.

Vypadá to pořád stejně,

bez nápadu, beznadějně.

I řekla si: Nu což, půjdu

ještě na pár dní na svět.

Než se tady strachem chvět,

užívat si slunce budu.

Ať pak můžu v kanceláři

vzpomínat, jak zlatem září…

 

LII

 Proměnila se v černé kotě,

s Pravoslavem být si přála.

Protáhla se plaňkou v plotě

a slabounce zamňoukala…

„Copak tu chceš, maličká?

Ty jsi krásná kočička.“

Pravoslav ji dovnitř vzal,

tiše si s ní povídal:

„Vždyť jsi celá vystrašená

a určitě máš hlad.

Venku je jen chlad

a mokrá tráva orosená.

Pojď a buď můj host,

jen tak, pro radost.“

LIII

 Pravoslav ji krmil, hladil,

dokonce si s ní i hrál.

Vyprávěl jí vše, co zažil

a co ještě plánoval…

Hodně příjemné to bylo,

čertici to překvapilo.

V pekle totiž místo není

pro takové zacházení.

Bylo to jak krásný sen.

Jako v ráji se tu měla

a najednou, aniž chtěla,

nadešel poslední den.

Nemohla další čas ztratit,

musela se domů vrátit…

 

LIV

 Smutně se na mnicha podívala

kočičíma očima.

Zůstat déle by si přála,

peklo však zájem o ni má…

Pohladil ji po kožiše

a slova zašeptal tiše:

„Co ti, moje malá, chybí?

Pohled tvůj se mi nelíbí.“

„Ty mi budeš chybět mnichu,“

Mefistofa promluvila,

v čertici se proměnila

a nebylo jí do smíchu.

„Zas ty?“ Povzdechl si tence

a už sahá po kropence…


LV

„Neblázni a polož zpátky

kropenku i kříž.

Vypršel můj termín krátký,

neublížím tobě již.

Chci se jenom rozloučit,

navždy budeš pokoj mít

ode mne“, a jak tu stála,

zoufale se rozplakala

a žalem se celá chvěla…

Pravoslav, jenž soucit znal,

svolení své tedy dal.

By mu příběh vyprávěla

o zkoušce, co peklo dalo,

o všem, co se tady stalo…

 

LVI

 Poslouchaje její slova

lítost se v něm probudila.

Krutá zkouška Satanova

vůbec se mu nelíbila…

Tak si začal lámat hlavu,

jak poctivě dojít k právu.

Chvíli přemýšlel a seděl,

najednou cvak - už to věděl:

„Říkáš, peklu upsat duši

musím, abys uspěla

v zkoušce svojí docela?

Tak, že se to u vás sluší?

Ty vyhraješ tohle klání,

já mohu mít jedno přání!“

LVII

 Pousmál se na čertici,

která by se uplakala.

„Ano, to jsme v lízanici,“

okamžitě přitakala.

„Podmínky jsou pevně dány

zkušebními pekla pány.

Nic dobrého nečeká mě

u nás doma, v pekla jámě.“

Pravoslav se usmál znova:

„Nevěšel bych ještě hlavu,

mám pro tebe dobrou zprávu.“

Pak zazněla tato slova:

„Dám ti podpis, který chybí, 

ale peklo za to slíbí,

 

LVIII

že propustí všechny duše

proti právu získané.

Takhle prostě, jednoduše,

můžem to mít sepsané…“

Mefistofa pero vzala

a hned peklu úpis psala.

Pustit duše tento den,

muka nejmírnější jen.

Návštěvy a bonusy

za vstřícnost a dobrou vůli,

vlastní postel, žádnou zvůli

v pekle snášet nemusí…

Pravoslav to podepsal,

za jiné svou duši dal…

LIX

Právě půlnoc odbíjela…

Pravoslava chytila,

nejvyšší čas nyní měla,

aby se už vrátila…

A než bys řekl obuvník

nebo třeba peklu dík,

před komisí s mnichem stála,

čerstvou smlouvu odevzdala.

„Už jsme vám moc nevěřili,“

předsedající čert četl

smlouvu a nakonec řekl:

„I když na poslední chvíli,

smlouva tu na stole leží,

platná je, tak oč tu běží?“

 

LX

Vtom zazněl hlas mnicha v tichu:

„Jak to tedy bude dál

s dušemi, co beze hříchu

neprávem si Satan vzal?“

„No, ty přeci propustíme,

proti smlouvě jít nesmíme,“

předseda komise řekl,

vtom se neskutečně lekl.

I čertici to už došlo.

Půjde ten, kdo nemá hříchu,

včetně bohabojných mnichů,

Pravoslavovi to prošlo.

Komise zůstala němá,

nad mnichem už vládu nemá…

LXI

 Peklo chvíli rokovalo,

jestli jiná cesta není.

Nakonec to samo vzdalo,

jasné bylo smlouvy znění.

Podle všech pekelných práv

volný je i Pravoslav.

Duši peklu odevzdal,

aby jiným volnost dal.

Protože to není hřích

druhým z pekla pomáhat,

(tohle se nemělo stát)

zůstal čistý jako sníh.

Nebo jako peří husí,  

peklo ho propustit musí!

 

LXII

 I komise se radila

(zkušební, ta odborná):

„Úkol vzorně splnila,

na odměnu nárok má.

Dočkali jsme se však bídy,

když čertice první třídy

z pekla ven hledá kličky,

a co příště, bílé svíčky?

Tak, jak tak ti diplom dáme,

splnila jsi úkol svůj.

Dobře si však pamatuj,

že si příště ohlídáme,

abys víc už, naše milá,

ničím peklu neškodila.

LXIII

 Tímto končí pohádka.

Vím, byla docela dlouhá.

Bez příkras a pozlátka

zůstala nám pravda pouhá.

Ač to příběh není hojný

o tom, jak mnich bohabojný

sám do pekla přišel

a zase z něj vyšel.

Vyplývá z něj poučení:

Smlouvy třeba dobře číst,

aby si byl člověk jist,

neb jedno slůvko význam změní.

A pak lehce stane se,

že i peklo utne se…

 

Ukázka z knihy Veršované pohádky, kterou si můžete objednat jako tištěnou i jako e-book na naší adrese: profandu@seznam.cz

 

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a čtyři