Úředník a razítko

Dějiny lidstva jsou dějinami vynálezů, které posouvají lidského ducha stále výš a dále. Jmenujme například vynález ohně, kola, písma, otvíráku na pivo či tkaničky do bot… Málokdo si dnes již dokáže představit, jak složité je otevřít láhev plzeňského pěstním klínem či zavazovat si lakýrky liánou…

Ano, vynálezy jsou fajn. Ale pozor! Člověk je tvor, který dokáže i tu nejkrásnější a nejlidštější myšlenku zneužít. Sama historie nám poskytuje nespočet příkladů a varování.

Lidstvu netrvalo příliš dlouho, a oheň sloužil k ohřívání těch, co hlásali pravdu, kolo k napínání jejich příznivců, písmo se stávalo nástrojem pomsty, pomluv a anonymních udání. Z mnoha báječných vynálezů vznikla dvanáctihlavá saň, před kterou si nikdo nebyl jist svým životem.

Možná namítnete: „To byl ale středověk, doba temna. Dnes už je lidstvo mnohem dále a od zneužívání vědy se distancuje.“ A já vám hned odpovím: „Ne! A třikrát ne!“ Vezměte takový otvírák. Už dávno neotvírá jen blahodárný plzeňský mok, ale také mnohé nápoje, po kterých se z našich útlých žen stávají zákaznice obchodů s oděvy nikdy nekončící řady velkých písmen X. A tkaničky do bot? Nedávno jsem potkal příslušníka naší mladé degenerace, jehož dírky v botaskách zely prázdnotou. Tkanička naopak zdobila díru v uchu!

To vše je ale jen slabý odvar vynálezu, který se pro mnohé stal noční můrou. Vynálezu, před kterým neutečeme, neschováme se, vynálezu, který si nás vždycky najde, aby vykonal své dílo zkázy – razítka!

Razítko, nebo jak říkáme my věci znalí – štempl, si v průběhu evoluce vypracovalo neuvěřitelnou strategii přežití, regenerace a rozmnožování.

Lidské jedince napadá již v útlém mládí, kdy v přestrojení za milou hračku, po vzoru Jana Ámose Komenského a jeho hesla Škola hrou, navyká bezbranné dětské duše na zvuk otisku a upatlané ruce od olejové barvy.

Ve školním věku se neopomene připomenout v sešitech prvňáčků, ve vyšších ročnících pak kdekoli, kam se podíváte. V žákovské knížce, na papíru od lékaře, ve všech možných průkazech, na pohlednicích od kamarádů, můj syn ho objevil dokonce i na kusu masa, když pomáhal mámě připravovat oběd!

 Razítka jsou všude, kam se podíváme. Ale podobně jako lidé mají svoji hierarchii. Zatímco razítko na poště je typickým představitelem dělnické třídy a při práci se téměř nezastaví, existuje i razítková vrchnost – tzv. razítka úřední.

Takové úřední razítko nežije v běžných domech, jako my lidé.  Má k dispozici svého úředníka a úřad. Navíc je velmi líné, a proto získat jeho otisk leckdy bývá složitější, než spočítat přesnou hodnotu čísla pí.

S úředníkem tvoří dokonalou dvojici, která se vyznačuje nekonečným smyslem pro poťouchlost a obstrukce. Vymýšlejí stále nové a nové důvody, aby svoji pracovní povinnost oddálili. To víte, úřední razítko není zadnice, která je ochotna provést otisk, kdykoli se posadí! Úřední razítko je pán, pán, který dokáže občana přivést i do míst, kam se sám dobrovolně nevydal. Přátelé z Bohnic by o tom mohli dlouze vyprávět!.

A aby se nenudilo, posílá jeho úředník obálky s barevnými pruhy nahodilým občanům. Ti potom týden nespí v očekávání dne „D“, kdy stanou tváří v tvář svému úředníkovi, aby získali papír s razítkem, který stejně nepotřebují. Jenže úřední dopis je jiného názoru, a tak sháníme razítka, abychom si mohli postavit dům, zbořit dům, pořídit auto, prodat auto, zasadit les, pokácet strom, abychom prokázali, že vůbec existujeme. Nápady jsou nekonečné a úřední šiml táhne káru byrokracie neskutečnou silou. 

Dojde-li občan v den „D“ na úřad, zpravidla zjistí, že tento den není tzv. úřední. Pracovní týden úředníka má totiž méně dnů než pracovní den například prodavače bublinek do vodováhy či malíře toalet. Prokazatelně kratší úvazek mají jen čerti, Mikuláš a Ježíšek (zdroj. ONE – Otevřená nebeská encyklopedie).

Při další návštěvě sice zjistí, že dnes úřední den je, ale úředník má dovolenou a razítko samo odmítá pracovat. Je to logické, dokážete si představit práci motyky bez zahradníka či lopaty bez dělníka? Asi ano, protože často tyto profese zastupujete. Jenže razítko není dělník, ani zahradník!

Pokud se však zadaří a úředník pracuje, nastanou další potíže. Nade dveřmi výhružně svítí červená číslice, která nevěstí nic dobrého, stejně jako dav lidí, kteří přišli před vámi. Zpočátku nechápete, proč někteří vláčí spacáky, ale za chvíli, během které byste napsali solidní román, začnete chápat. Stojíte ve frontě, číslice se s každým dalším prosebníkem o otisk štemplu mění, a když po půldenním čekání přicházíte na řadu, všimnete si, že na dveřích visí upozornění: JEN ŽADATELÉ S PLATNÝMI POŘADOVÝMI ČÍSLY! Při pohledu dozadu zjistíte, že na konci řady, hned u vchodu, se krčí malý přístroj, který je přiděluje.

Naštěstí funguje a po nastudování manuálu z něj vypadne lísteček s číslicí 505. Je vám sice divné, že nade dveřmi svítí číslice 90 a před vámi stojí jen třicet lidí, ale nevěnujete tomu pozornost. A tak ve čtyři hodiny odpoledne, kdy stojíte opět čelem proti vysněným dveřím, zjistíte, že úředník dnes pracuje jen do půl páté a poslední žadatele přijímá nejpozději hodinu před tímto časem.

Co se dá dělat, poučen z předchozích nezdarů příští úřední den stojíte se spacákem a s číslicí 28 před dveřmi již od jedné hodiny v noci. A vaše snaha je po zásluze odměněna. Žádné dlouhé čekání. Již kolem dopoledne se rozsvítí dvacet osmička a vy vstupujete do království byrokracie. Úředník se usmívá, na stole voní čerstvá káva, cítíte se jako v ráji.

„Tak co vás přivádí?“ Ptá se byrokrat.
Podáváte mu barevnou obálku a následující slova mění rajskou zahradu v pekelnou jámu:
„To musíte do krajského města! Agendu s duhovými pruhy od pondělí vedou jen tam!“
„Zvali jste mě sem,“ bráním se.
„Ano, zvali, ale před dvěma týdny. To nemáte doma internet?“
Mám, ale že stránky úřadů nepatří k mým oblíbeným, jim asi nemá smysl vysvětlovat…

Za týden občan stojí v dalším ráji, tentokráte v krajském městě. Ještě luxusnější prostředí, lepší kafe a také úředník s dražší kravatou a větším razítkem. A znovu, jako podle šablony:
„Tak co vás přivádí?“
Ukazujete obálku s duhovým pruhem. Úředník se nepřítomně podívá na bílý list papíru a pokývá hlavou.
„A máte stokorunový kolek?“
Samozřejmě nemám.

Začíná další kolo.
„Tak co vás přivádí?“
Ukazujete obálku s duhovým pruhem. Úředník se znovu podívá na bílý list papíru a pokývá hlavou.
„A máte stokorunový kolek?“
S radostí v hlase vykřikuji: „Mám!“
„To je moc dobře, ale…“ Po delší pomlce mi muž v obleku sděluje:
„Víte, stala se chyba. Žádost byla určena pro vašeho jmenovce Jana, který bydlí o patro níž ve stejném domě!“

Zatmělo se mi před očima a o dalších událostech jste se mohli dočíst ve všech seriózních denících, které se pyšní oblíbenou rubrikou „Černá kronika“.

***

Po zaslouženém dvouletém trestu jsem znovu v práci a právě mi končí pracovní přestávka. Jsem průvodčí. Beru do rukou razítko a běda tomu, kdo nebude mít jízdenky v pořádku!

(C) 2016